KVĚT KRVAVÝ SE ROZVIL...

Pod prudkým sluncem žití šťav síla vyzrálá,

jež tělo Vaše živí, v mé smysly zavlála,

sen učinila dusným, mé krvi dala vřít’

a touhy opiátem se hořce unavit’.

A smrtelně mě ranil Váš úsměv neznámý,

jak z dálek nenávratných, jež strou se před námi,

by přicházel a vábil a odpuzoval zas’;

kol ryzí, slunnou září Váš irritoval vlas,

jak závoj těžce voněl, jenž Esthéře byl sňat’,

jsa schopen jako upír zlou bolest odvívat’.

A horký ret a kyprý, jejž vlaží Vaše krev,

jak pralesa květ cizí, své poupě otevřev,

se smyslům mým tu jeví v své kráse podivné,

tak že i stín snad mrtvý, jím dotčen, oživne.

Pod prudkým sluncem žití šťav síla rozvitá,

jak v zrnech révy zrudlá a zhřátá do syta,

mým smyslům novou vášeň a trýzeň přinese;

květ krvavý se rozvil a voní v pralese...