Květ na drátu.

Na drátu květ – jaké to sloučení

smrti chladné i ohně života!

Odebrán zemi, v nížto rozkvétal,

pozbaven větví, pně i kořenů,

jimiž se život lil mu do útroby,

na drátu teď jak hlava krvavá

na píce Janičara nabodnut,

úšklebně hlásá světa skončení!

K němu do sítě z drátu vpletena

jest myrta zelená, z níž svatební

i smuteční se vínky splétají.

A dárek ten s milostným úsměvem

mně, žebroni, jste, slečno, podala.

Odpusťte, že jej s tichým zachvěním

vracím zas Vám, nemoha patřiti,

jak hyne krutou rezu nákazou.

Nechciť, by stínem byl na obraze,

jenž dosud čist se v mojí duši kryl.

Na drátu květ – toť můž’, hle, srdce být,

jež něžnému jsouc citu uzavřeno,

vlastní se bezcitností rozžírá.

Na drátu květ – toť můž’ i duše být,

jež bez víry a lásky doufá předc

ve světě víry, lásky naleznout.

Na drátu květ – toť může děva být,

jež lásky neznajíc předc plameny

její ve srdcích jiných rozžžíná,

jak Nero kdys, chtě vidět v ohni Řím.

Ó běda srdci, duši, děvě té,

na drátu jež se květu podobá! – –

Nevím, zdaž dar Vám jeden vraceje

druhého tím se hodna učiním;

leč prosím předc – jiný-li máte květ,

pak račtež zaň si tento vzíti zpět!