Květ na hrobě.

Žil tiše tak a šťastně

svým snům o kráse jen

a všecky jeho básně

mu byly též jak sen.

Jak sladký sen, jejž dítě

sní matky na ňadrech;

vždy v snech se přenes’ hbitě

přes žití shon a spěch.

A vždycky říkal sobě,

když novou píseň psal,

a v zpěvných rýmů zdobě

jí hravé roucho tkal:

„Ne, nejsi mi ten pravý,

ten veliký můj zpěv,

kam vdechnu žár své hlavy

i srdce svého krev!“

A často mezi druhy,

kdy plná vřela číš,

led – spleen kdy puká tuhý

a ňadra dmou se výš,

tu hlásilo se cosi

mu v ňadra ťukajíc,

jak ptáků ve rákosí

když hne se na tisíc.

Však potlačil to znova:

„Ne, není ještě čas,

to nejsou pravá slova,

ni pravý zvuk a hlas!

A jindy ve přírodě,

kdy ticho podvečer,

strom, pažit, vlna v shodě,

pln vůně lesní šer:

Tu ťukalo to opět

jak v okno chroustů tlum,

tu velkou báseň dopět,

ji vyrvat jednou snům.

Však nevěřil své síle,

snad klamal sebe sám:

„To pravá není chvíle,

ni pravý vzlet a plam!“

A jindy ruku v ruce

kdy s milenkou svou dlel

a rozkoší se prudce

jak vichrem lístek chvěl,

a cítil proudy lávy

se k srdci valem hnát:

„Teď, teď by čas byl pravý

tu velkou báseň psát!“

Ne! Nač by sobě kazil

tu rozkoš zápasem?

Nač edenský zpěv zmrazil

si zemským ohlasem?

Stisk’ srdce v svojí hrudi,

ten drahý zlíbal vlas:

„Však píseň má se vzbudí,

až pravý přijde čas!“

A tak mu prchlo žití

a byla tu smrt hned,

teď může dlouho sníti,

však nebude víc pět.

A snil. – Květ zatím rudý

na hrobu jeho vzrost’,

na krajích krvavý všudy,

v kalichu perlí skvost.

Vždy k němu slétla síla

motýlů, ptáků, včel...

Ta píseň snad to byla,

jíž nikdy nezapěl!