Květ pozdní vášně.

Já v životě měl málo štěstí,

mně stále tměl se celý svět;

tu náhle k stáru paprsk šlehl

mně v lásce šestnácti tvých let.

V ní, čisté jako nebes modro,

se vrací kouzlo mladých dob,

jí muka žití vyzlacena,

mých nadějí v ní zkvétá hrob.

Jak blaze mi, že v pustých ňadrech

mně hudba tvého hlasu zní

jak dojemný zvuk dávných zvonů

tam doma s vížky kostelní.

Co sudičství a zášť je davu,

kdy pohádky mne jímá říš;

kol nás je zář, květ, jaro, nebe, –

v něm jak jsme šťastni, ty to víš.

Jen smutek obavy se vkrádá

v ten lásky sen opojný náš,

že budem snad se navždy loučit,

že mládím svým mne přetrváš.

Pak do hrobu, v němž o tvém srdci

snít budu sladce celý věk,

hoď za mnou kytku tmavých růži,

v nich poslední svůj polibek.

A někdy na mém hrobě klekni,

až života tě schvátí tíž;

tam prožiješ zas naše štěstí

a v vzpomínkách si ulehčíš.

A přijde čas, kdy navždy složíš

snad blízko mne svou mrtvou líc;

pak budem spolu někde v ráji –

a již se nerozejdem víc.

Tam oba budem věčně mladí,

a pozemský náš luzný sen

tam vzejde v slunný život věčný,

milostí božskou prozářen.