KVĚT V KAMENÍ

Jak jsi se, květe můj, vzal

v tom kamení?

Těch pustin dokola

něha tvá nezmění!

K smrti až je mi líto

tvých úporných kořenů,

nadějí nevěrných

v snaživém pupenu.

Popatř jen: jsem tu tak

docela sám,

bohatství všecko

ve vzdušných přeludech mám.

A když je trávíš se mnou,

doufáš v ně silněji;

proč jsi jen svěřila skále

svěží svou naději?

Nadejde noc má i tobě,

zchlípíš křehký svůj květ

pod tíhou slz, až nedají

více se udržet.

Ještě však neustanu

mysliti na úsvit,

pro tebe, třeba už nakrátko,

chtěl bych přece jej mít!

Můj první pohled je k tobě,

co ty všemu říkáš jen:

nejspíš tvůj rozkvět mi udá

předzvěst na krásný den.