Květ v lese.

Květ vzešel v háji, kvetl jenom sobě

a trávě, keři, v němž se rozvil tiše,

jen chvílemi jej paprsk líbal s výše,

on na vlastním tam usmíval se hrobě.

Jak vzešel včera, dnes tam opět svadne,

přec rozvinul své barvy, lesk i vůni,

a smál se chvilku žití na výsluní,

a v tichu umřel, neznám duši žádné.

My chceme mnoho od života míti

a pohrdáme velkým jeho darem

a trávíme se záštím, nudou, svárem,

že vůbec jsme, dík srdce nepocítí.

A ten květ vzešel, rostl, zvadl maně,

vše jeden den – a přec se smál pln díků.

V tom krásném, slavném žití okamžiku

on šťasten byl a umřel odhodlaně.