Květ zátiší.

Daleko světa lepý zjev tvůj žije

jak víla z báje v dívčí podobě,

z vln zdrojů horských medný rtík tvůj pije,

jeť domovem ti lesů poesie,

a málokdo jen ví z nás o tobě!

Ó, věřím rád, že’s blažena a šťastna

tak o samotě, v klidném ústranní –

vždyť bouře tam ti nezastře svit jasná

a mír tvé duše nic tam nezraní.

Ty v zátiší tam’s nevinna a čista

jak na jabloni máje první květ,

jak motýl, který z rodných luhů místa

svá křídla teprv rozepnout se chystá,

by v čarovnější dospěl na nich svět!

A nevíš zatím, že i tady z dáli

já tajně hlídám každičký tvůj krok,

že láskou k tobě moje city vzplály,

a hvězdou že’s už nejkrasších mých slok!