KVETE VŘES.

Kvete vřes, kvete vřes,

záře padá od nebes,

a mně padá z očí tvých,

co chceš vědět, vyčti z mých,

však to břízy nevyzradí,

jak se máme rádi.

Kvete vřes, kvete vřes,

ty mě vineš k srdci dnes. – –

Přes ten času let a chvat,

budeš mě mít vždycky rád?

A v to tiché, světlé ráno

říkáš tiše: „Ano!“

Kvete vřes, kvete vřes,

upřímně mi odpověz:

Nebe s růží karmínem

a to štěstí – není snem?

„Snad, leč, až se někdy vzbudím,

tebe – neprobudím!“