KVĚTEM JE TVÉ SÍLY VZDOR!

Co Bůh nám dal, je hlubší cit

než to, v co sáhnou davy denní,

ať pro svých choutek nasycení,

či k ráně cetky navěsit;

než to, co v hloubi tvého nitra

rozruší lidských pomluv hrot,

ač pokrytecká ruka zchytra

kdys dlaň tvou stiskla pro život.

Co Bůh nám dal, je hlubší cit

než smýkati se v prachu s nouzí

a zítra s ní, ač duch se vzpouzí,

číš orgií až ke dnu pít –

s tou vřavou vstoupat, klesat stále,

jak svět si hrdě poručí,

být otrokem, v ní vidět krále,

dlaň v poutech mít, květ v náručí.

Když mdloby spár tě na mžik chyt’

a v mlhu slábne záře oka

a z ran, co dal, dav krev tvou loká,

jíž, pokud žiješ, není syt;

a když i vzněty činů schopné,

jež srdce tvého nesou pel,

ať v závisti či rád juž kopne

tvůj druh i skrytý nepřítel –

pak myslet si: To všecko teď,

čím plnil jsem své celé žití,

jak mušku svět si rukou chytí

a zbude v ní jen prach a smeť,

a jsem, jak děli, nuzný, malý,

a cíl jsem ztratil života,

vždyť vším, več se mé příští halí,

jen beznaděj se mihotá;

pod vším tím klesnout, věřit jen,

že prsou vznět i květ se ztrácí

a tupě zmírat resignací

a proklít snah svých den i sen:

Ó otroku, kdo’s pouze chápal

ten bol, jenž byl ti davem vryt!

V tvé duši ukryt větší zápal,

co Bůh ti dal, je hlubší cit!

V těch myšlénkách, jak hlavou letí,

když nad prací dlíš opuštěn,

hle, zřítelnice šíří se ti

a jizba nemá stropu, stěn.

A smetí jsou ti věci kolem,

ty rosteš k nebi, nad obzor –:

čím zhrdli tebou, jest jen stvolem,

a květem je tvé síly vzdor!