KVĚTEN MARIÁNSKÝ (VII)

Nadešla jeho hodina,

květ sladký opadává

a srdce už jen vzpomíná,

a v dlaň mdlá klesá hlava.

Jak rád bys na mžik zadržel,

co nelze zadržeti;

těch hodin krásných je ti žel,

jež čas ryl do paměti.

Už jsou jen jako vábným snem,

jenž srdce tvoje mámí;

opadlý květ, jenž pokryl zem,

tvou duši vzpomínkami.

Zas přijde máj, vím, po roce,

zas srdce rozechvěje;

však tys jak vlna v potoce

a život tvůj – ó kde je!

Kéž zastihne mne věčný máj,

jenž nevadnoucí září,

kde uzřím vytoužený kraj

i s Marií v tvář tváří!