KVĚTENA.

Nad Vyšehradem, svatým otců sídlem,

se rozklenulo jitro májové.

Vše kol se jitřní rosou zatřpytilo,

a nebem táhly mráčky růžové

jak ovce na pastvu. A dole též

se brána hradu otevřela, z ní

své ovce hnala dívka na pastvu,

spanilá Květena, dceř hradního,

a zpívala si prosté písničky,

jak mladé srdce samo si je skládá,

a ovečky šly tiše za hláskem,

jehňátka bílá svojich u matek,

a nejmladší z nich nesla Květena,

jak beruška tak sama útloučká

a nevinná. Jde sama se stádem,

jen s velkým psem, jenž strážně obcházel

a štěkal. Jako malé děvčátko

ji kněžic Václav znával, na klíně

ji choval, houpal, a to malé dítě

se smálo šťastně, rozdíl neznajíc,

zda bratr to či cizí, vznešený

či prostý jako ona – milým byl

jí stejně. Ne tak mladší Boleslav –

ta jeho vzdorná, zarputilá tvář,

ta často dítě děsila, on marně

chtěl něžně ji a vlídně pohladit,

jak před strašidlem před ním prchala,

a u Václava úkryt hledala,

než prudký Boleslav zas odešel.

Tak rostli všichni, netušíce dosud,

čím budou, jako netuší puk mladý,

čím jednou bude – trním nebo růží.

A na Tetín když Václav odcházel,

by v svatých naukách u báby se učil,

jak truchlila vždy Květena; a hned

zpěv její zmlkal, jako pěnička,

když na blízku kdes tuší jestřába –

i ovce její, jak by znaly též

žal pastýřky své, hlavu věsily

a šly tak smutně... Marně Boleslav

ji lákal do sadu a hnízdečko

jí okazovat chtěl a pohádky

jí vypravovat, z kvítí věnce plést,

vše odmítala Květena, ni jednou

se neusmála naň, líc chmuřila

jak drobný květ, jejž bouře naplní

až po kraj deštěm. Chodil tedy sám

a mlčky Boleslav, pěst zatínal

a mluvil k sobě slova hrozivá...

A časem vyšed za pastýřkou v pole

jak Zloboh před ní stanul, zjevem svým

hned splašil stádo, ani strážný pes

že nemoh’ sehnat je. „Jdi pryč, jdi pryč,“

volala Květena. „Přec vidíš to,

že nechceme tě, nemáme tě rádi!“

A Boleslav, jak přišel, odcházel

a mluvil jen si: „Nemají mne rádi –

mne nemá nikdo rád – a také já

rád nebudu mít nikoho – tak buď!“

Však za to, když se Václav navracel,

to jak by slunce vzešlo Květeně.

Již dávno v hradě ptávala se, kdy

zas přijede, dny počítala, noci,

pak polním kvítím vyzdobila se

a ovce kvítím ověsila pestrým

a běžela mu v ústret. Na koni

jel statný mládec, mířil ke hradu,

však z dálky už ty ovce uviděl

i sličnou pastýřku jak mladou vílu

v jich čele – sotva Václav poznal ji,

jak vyrostla a ještě zkrásněla.

Ba, už to prosté dítě nebylo,

však vážná panna, duší, myslí jen

to dosud bylo dítě nevinné.

Jak letmo spěla v náruč Václavovu –

však prostřed cesty náhle stanula

a zapýřila se jak červánek,

a nesměle pak přistoupila blíž

a mlčky jen mu podávala ruku.

Leč Václav hbitě s oře seskočil

a dívku zdravil, vítal, dlaň jí tisk’

a na vše ptal se, co kde nového,

co Vyšehrad, co ona dělá zas,

zda vzpomínala naň... A Květena

jen pýřila se víc a mlčela.

,A tvoje ovečky, jak těm se daří?... ’

A vida jejich stádo usmál se:

,Je požehnané stádo to, a dobře

je tak – hleď, Květeno, jich vlna

se hodí, chudým bude potřebí

na oděv zimní... Podzimek je tu,

a zima přijde, budem pracovat,

by měli brzo teplý oděv. Ty

mít budeš u Boha tak zásluhu,

že’s přispěla svou hřivnou chudým též,

neb Jemu půjčuje, kdo chudým dává –

a já, jak budu tobě vděčným za to!’

A ona řekla:,Vem si, pane můj,

ó vem si vše, vše vezmi si, co chceš,

já vypěstila je, můj otec rád

mně dal je, vem si, kníže, co jen chceš!’

,Dík, Květeno, dík, drahá, za ten dar,

však proč díš ,kníže’, ne jen ,Václave’?

Jsem tedy pouze knížetem ti už,

ne soudruhem, ni přítelem?...’

Ač na rtu měla slovo Květena:

,Jsi víc mně, dražší, nežli bratr každý,

víc než kdo z lidí drahé jméno zná,’

přec děla stoudně jen:,Jsi, chceš-li tedy,

mně přítelem!’ ,Ba navždy,’ Václav řek’.

Tak nové pouto mezi nimi stkáno

jak vlny pásmo jemné, útlounké,

a přece pevné, mocné, trvalé...

A na stavu se Žití tkalo dál.

Byl Václav kněžic rostlý, spanilý,

jak lípa mladistvá, jež květů plná

a medu pro všecky; a jemu u paty

jak jabloň mladá prvním ve květu

Květena milá, zatím Boleslav

jak šerý doubec stranou stál, tak sám,

a viděl vše a cítil a jen trpěl.

A léta míjela, co žili tak.

Václavův věhlas zemí tiše rost,

a moudrost jeho, něha, dobrota,

to byla lidu řeč, jíž nejraděj

se široširý ozýval náš kraj.

A každý těšil se a Boha slavil,

že dal té zemi toho kněžice.

Však nejvíc nad tím dívka plesala,

a den ten vždy jí velkým svátkem byl,

když v komnatu mu vlnu nesouc, jej

tam zřela jako světce v nebesích,

– neb tak se zdál jí být – ač sama též

jen byla světicí, to nevědouc,

a pěstovala ovečky své dál.

Teď teprve je ráda v pastvu honí,

neb ví už proč....

Však časem stalo se, že pojednou

zvěst hrozná k Václavovi doletla:

„Květena mrtva u svých ovcí leží,

pojď, rychle pojď, ó kníže, viz ji sám!“

A Václav běžel, letěl do polí.

Tam prostřed kvítí leží Květena

a sama jako utržený květ.

Pes běžel Václavovi vstříc a lísá

se k němu, skučí, jak by o pomoc

jej prosil, ovce všecky zmateny

kol pastýřky své stojí, žalně mečí.

A lidu zástup dokola se tísní,

ten radí, ten zas pomáhati chce.

Jak uviděli Václava, tak všickni

se k němu obracejí: „Pomoz, pomoz,

ty muži boží, dobrý Václave!“

A Václav smutně stanul nad mrtvou,

co počít nevěda – a slzel jen...

Též Boleslav sem prudce přichvátal,

pad’ na to tělo mrtvé dívčiny

a vášnivě je líbal, pak je vzal

a divoce se usmívaje, křičel:

„Což, Václave, to tebou nepohne?

Zde je, je mrtvá, moje nevěsta –

ač vím, že milovala tebe, tys

však o lásku mne její oloupil!“

„Já?“ Václav klidně v slzách děl, „to, bratře,

se mýlíš, mýlíš, ženě nižádné,

já srdcem vždy jen nebi patřil jsem

a svému lidu!“ „Nuž, teď nastal čas,“

křik’ divě Boleslav, „kdy nebe své

vzít můžeš na pomoc, ó, jak jsi na ně

vždy spoléhal, teď vzývej nebe to,

snad k vůli tobě zázrak učiní,

a vzkřísí Květenu!... Sic jinak, nač

by byla víra tvá i modlitba,

tvé dobré skutky, pro něž lid tě chválí?...“

„Tak, tak,“ dav volal. „Učiň, Václave,

ten zázrak, navrať život Květeně!

Chcem’ zázrak, zázrak vidět od tebe –

sic ničím je tvůj bůh i víra naše!“

„Ó, nerouhejte se,“ děl mírně Václav,

„jeť všecko tady boží vůle jen,

bůh život dává nám i béře jej,

a jestliže už poslal smrt, jsou marny

vše naše nářky, prosby, repoty,

však není-li to smrt“ – tak silněj děl –

„neb chce-li On tu zázrak učinit,

i nehodným nám – On jej učiní.

Zde Kniha je, ta kniha života!“

I vyňal evangelium a zbožně

je políbil a místo vyhledal,

jak vzkřísil Ježíš dceru Jairovu,

děv jí, už mrtvé: „Dívko, pravím, vstaň!“

A knihu dívce na hruď položil

tím listem zázračným, tu svatou knihu,

jež studnice je žití věčného,

a vzhlédnuv k nebi, zbožně ruce vzpial

a řekl: „Otče, vždycky věřil jsem,

že chceš-li, můžeš zázrak učinit –

nuž, staň se vůle tvá, Tys všeho Pán,

Pán života i smrti. Ne mně k vůli,

však těmto k vůli, aby uvěřili,

že’s jediný Ty všeho Bůh a Pán,

– já věřit budu stejně v tebe dál,

ať život vrátíš dobré dívce té,

či ať ji necháš mrtvou klidně spát,

a duši její vezmeš do ráje – –

však učiň přece, Otče, zázrak ten!“

I hleděl k obloze, kde z mraků šlehlo

v ráz slunce vítězné, jak Bůh by sám

se zjevil lidem... Divnou, nadzemskou

pobádán mocí, k dívce Václav stoupil,

ji ujal za ruku a tiše děl

jak tenkrát Ježíš dceři Jairově:

,Ó, dívko, dívko, pravím tobě, vstaň!’

A ona z hloubi vzdychla, ruměnec

se vracel do tváří jí, po chvilce

povstala zdráva, svěží, růžová,

a děla jen: „Kde jsem... Já sladce tak

jsem spala – kdo mne ze sna probudil...

ty Václave?...“ „Ne, Bůh to byl, on sám,“

děl Václav v slasti, usmívaje se

a ruku tiskna jí, co kolem dav

se vrhal do prachu a „Zázrak!“ volal –

„Bůh velký zázrak tebou učinil,

náš Václave! ó díky tobě, sláva!

Tys mrtva byla, drahá Květeno,

on vzkřísil tebe, Václav, Václav náš!“

„Ty, Václave?“ tak dívka plesala,

„ty, dobrý, milý, jak ti děkovat –

ach, čím mám splatit tobě život svůj?“

A rdíc se cudně jako polní mák

šeptala tiše: „Tvá jsem, Václave,

tvá věčně celá, srdcem, životem!...“

„Ne, mojí ne, však boží, dívko, jsi,

nebesům patřit máš,“ děl Václav jemně,

„já odevzdávám jim ten poklad čistý,

jak z boží ruky vyšel na náš svět.

Co půjčilo nám nebe, vracíme

mu zas, ó budiž jeho, drahá, dál!

Jsi jeho od těch dob, ne naší už,

jen modlitbou jsi s námi – za nás pros –

na křídlech svých s ní stoupej výš a výš,

ty čistá, vyvolená, světice!“

A ona před něj zbožně poklekla,

on na hlavu jí ruku položil

a křížem žehnal ji, tu hlavu krásnou

však mrtvou od té doby pro ten svět.

Ve zbožném tichu odmlčel se dav,

a ztišila se celá příroda,

jen slunce plálo jako oltář nebes –

jak oltář velké slavné oběti

za dobrý lid a za smír jeho s nebem.

A prostřed davu dívka vracela

se v svatý Vyšehrad, dnes naposled

své stádo vedouc – – zítra nebude

již pást své ovce – – ve zdech klášterních

jen bude vzpomínati zašlých dob,

a její vzpomínky a myšlenky,

ty budou modlitbou jen, jako ptáci

bělostní budou vylétati z prachu

a vznášeti se výš – ó za nás pros,

ty světice, ty bílá lilie,

a za křesťanský ten svůj český lid!

A tak se brána za ní zavřela,

a Václav nadzemsky se usmíval

a tiše kráčel k svému domovu,

co Boleslav se bolně ve rty hryz

a šeptal, žhavé slzy stíraje:

„Ty draze mně to splatíš, Václave!...“