Květena a motýli.

A co tam květů vábných rozvije se

hned na kraji a ve hlubokém lese!

Když ještě sněhy v horských prorvách leží,

již kvetou sněženky, ta kvítka svěží,

jež do houštin svých vábí horské synky;

tam kvetou vonné, milé konvalinky

a petrklíče žluté při potoku

a pomněnky, jež tak se líbí oku

a mluví k duši o tajemstvích skrytých. –

Co květů blankytných a zvonkovitých!

Jak jiskří očka dětí velkých, malých

tam na jahodách, na malinách zralých,

jež, když už časy lahůdek těch minou,

si za vděk berou šťavnou ostružinou,

a borůvkami, jichž tam tolik bují

a jež rty, zuby černě zabarvují.

A všech těch rostlin nesil člověk žádný!

Sám je tam seje Velduch světovládný,

jenž ku životu probouzí je z jara,

a teplem, světlem o vzrůst jich se stará.

Aj, hleďme! Z květů duše vyvzletují;

jak putující květy vzduchem plují!

Co krásy na nich ve slunečném svitu!

Tam babočka má křídla z aksamitu,

a perleťovec stříbrostkvoucí pásky;

Dost pěkný pohled bývá na žlutásky.

Však nejsličnějším ze všech vyzdobení

jest obdařeno páví oko denní;

jak královna se zřídka viděť dává,

kde zelných bělásků roj polétává.

Jak u lidí, tak zřejmo jest i z toho,

že vzácných málo jen a všedních mnoho.