Květina.

Svůj domov měla vždycky ve skleníku.

V tvář slunce velebnou a oblak bílý

se nikdy nedívala; posléz k díku

ji Tvůrci v oltář zlatý postavili.

Květ tisícerý vytrysk z její dříku

a vůni bájnou bílé květy dštily,

vždyť s hostií v tak blízkém byly styku,

že kalichy až k ní se naklonily.

Však jaký div! když svátky ukončeny,

a v zahradu ji odnést chtěly ženy,

své květy v oltář lila proudem deště.

Pak na výslunní vadla dobu dlouhou,

schnouc po kadidle, po hostii touhou;

a umírala: Zda ji uzřím ještě?