KVĚTINA.

Co vzpomínek jde duší mou,

co sladkých dum a tajných snění

nad bílou, tlící květinou,

již podala mi při loučení!

Ty vzácný květe! Kolikrát

jsi nové síly ve mně vznítil,

když duch můj náhlým steskem jat

se navždy ztraceným již cítil!

O kolikrát jsem nad tebou

jak znovuzrozen klonil čelo,

když srdce vzňato vášní zlou

se v ňadru tajně ještě chvělo...

O dárky lásky posvátné,

vy upomínky šťastné doby,

jak drahé jste, jak památné

pro žití, plné muk a zloby.

Jak cenný, čarovný jste skvost!

Vy v popel snad se rozpadnete,

však ve vás celá minulosť

vždy novým leskem srdci zkvete.

A jestli svět učených hlav

vás pohrdlivě nazve trety,

sám chtivě suše stébla trav

a z prázdna tvořit chtěje světy:

Jak směšný jest a bláhový,

v své vášni slepé, zatemnělé,

když pro cár slávy nachový

i svoje nitro zapře celé.

Když vlastních citů památka

mu hračkou jest, již v plamen hází,

a pro bídný kus pozlátka

se po kolenou v prachu plazí!