Květinářce.

Na třídě stát líno,

obcházeti stoly,

viďte, signorino,

že to bolí, bolí,

prodávati květy,

které nikdo nechce,

ke vší bídě, již vám život dává,

usmívat se lehce.

Davy jdou, a vozy

hrčí – táhne k páté,

a vy tuberosy

stále v koši máte;

vonných vašich růží

málokdo si přeje,

zdá se mi, že vaše ruka bílá

zimničně se chvěje.

Vzpomínáte s mukou,

před deseti lety

jak vám drali z rukou

vaše bílé květy,

platili je draze

z rozmaru i z touhy

za ten z vašich krásných tmavých očí

jeden pohled dlouhý?

Plné rty vám plály

jak list kamelie,

svítila již z dáli

sněžná vaše šíje,

sama květ jste byla,

žel, tak krátce, krátce,

dnes už se jen usmíváte při tom

jako při pohádce.

Vlny, zniklé vlny,

a tak dávno k tomu!

dnes už košík plný

vrátíte as domů

do špíny a puchu,

do té bídy kleté,

signorino, co tu ještě muky,

nežli dovadnete!

Ó, tak vědět pouze,

mládí květ kde mají,

létla byste v touze

pro něj po všem kraji,

nocí, dnem a nocí,

šíleně se hnala

a teď byste, signorino, viďte,

již jej neprodala!

Marné fantasie,

viďte, signorino,

jednou se jen pije

mládí sladké víno;

dnes je tak a zítra?

dobře víte, jednou

že vás svadlou pohozenou kytku

na ulici zvednou...