Květinářka. (II.)

Dnes tak záhy, boubelatá,

dnes tak záhy? vida, vida,

vždyť ti spánek v očku sedí

a tvá bledá líčka hlídá;

jsi jak spánek prostovlasý,

dnes tak záhy – proč pak asi?

Přišlo dnes snad nové panstvo,

kavalír, jenž rád má růže,

slavnosť, svatba? Ne – i šlaka,

což pak tedy? nuže, nuže,

odpověď ti na rtu pálá,

nuže, ven s ní, lhářko malá.

„Nelhu, ale chci vám říci,

koráb odploul záhy z rána

a s korábem mladý lodník,

jejž jsem měla za milána,

kormidlo on statně vede,

dnes však – myslím – těžko jede.“

„V rozloučenou jsem mu tedy

pěkných kvítků přichystala,

na kormidlo, aby vzpomněl,

pěkný věnec jsem mu dala,

pěkný věnec – růže svěží,

vždyť mně nejhloub srdce leží.“

„A pak ještě políbení.

Jedno jenom? to je málo.

Více ovšem, a mé oko

usedavě zaplakalo,

plakalo i srdce tklivé,

moře – to je nevrátivé.“

Aj, aj, děvče, ještě pláčeš?

mlč, holenku, on se vrátí,

pros za něho v San Giacomo,

tam jsou velmi hodní svatí,

jistě že jej mine zlota,

jak lodníka Condiotta.24)

„Jistě, jistě, udělám to,

San Giacomo mnoho zmůže,

za to mu chci každodenně

nejkrásnější nosit růže,

snad ho pán bůh vésti ráčí.

S bohem, pane, – mně je k pláči.“ –