Květinářka. (III.)

Dítě, tvoje líčko vadne

jako vaše stará sláva,

z vínku tvého, boubelatá,

list po lístku opadává.

Proč to? nechci vyzvídat,

škoda, škoda nastokrát!

Vaše nebe povždy krásné,

celý rok v něm pučí růže,

pamatuj však, mráz že krutý

mžikem kvítko potřít může;

kdo mu život můž’ zas dát? –

škoda – škoda nastokrát!

A když zvadne takým chladem,

nestane se nikdy svěží;

drahoušku, v tvém srdci snad už

také zvadlá růže leží.

Mlčíš? – Já se nechci ptát,

škoda – škoda nastokrát!