KVĚTINĚ.

Květino bílá, před dávným časem

uvadlá, uschlá a spráchnivělá,

ta, jež tě kdysi spjala svým vlasem,

dávno již na tě zapomněla.

Ty na mém stole chvěješ se nyní,

blížíc se pomalu rozpadnutí,

co květem čerstvým zdobí se jiní

z vlasů těch, štěstím ovanuti.

Práchnivěj dále, květino bílá,

brzy se rozpadneš v popel a prach,

odlesku lásky, památko zbylá

z dob, které žijí v upomínkách.

Navrať se v plíseň, památko vonná,

kterou tě dlaň ona poskvrnila.

Světějšíť hrob tvůj, než ruka ona,

jež chrám mé duše rozdrtila.