Květině v prázdném pokoji.

Opadaná, zimomřivá

v prázdném stojíš pokoji:

venku zimní mlha táhne,

puklé okno tmí se, vláhne

v šedochladném závoji.

Jizba dechem nepohne se,

jen když vítr zavěje,

a ta prázdná pavučina,

která okno obepíná,

jako ty se zachvěje.

V síni hlesu neozve se,

ani kroku na prahu,

všude tichost němá, hluchá,

jenom časem snítka suchá

zvolna spadne v podlahu.

Venku zimní mlhy táhnou,

chvilkou slunce probleskne:

co se chvíš k té světla pruze? –

jako když se těžce, tuze

lidské duši zasteskne!

Co tak hledíš v koutek prázdný,

kam ta záře zakmitla?

jest to, jak by v zlatém jasu

upomínka jiných časů

v tobě byla procitla!

Marno! – jizbu osamělou

slunce na mžik pozlatí,

leč ta líce vlídná, snivá,

oddaná a zádumčivá

v koutek se víc nevrátí.

Neozve se po podlaze

zvuk těch lehkých kročejí,

vláhu tobě nepřinese,

v listech tvých se nezatřese

rosa slzných krůpějí!

Nebude se více dívat

ven, kde zlatý luh se skvěl,

zlaté sny kdy táhly v letu

hlavou jí a kolem květů

tvých roj bzučel zlatých včel.

Nebude se více dívat

když ten obzor zakryl mrak;

schýlila se jenom k tobě,

řekla: „Líp mi bude v hrobě,

– leč, je dobře také tak!“

Jen když slunce paprsk zlatý

z jara zaplál v listech tvých,

bylo jí, jakoby včela

ještě jednou zabzučela

a pak skřehlá padla v sníh.

Tak tu bylo klidno, smutno,

tam v té vaší světnici

týdny, roky; – leč vše míjí;

přišli pak a odnesli ji

odsud jako světici.

Přes váš práh nepadl dříve

lidské nohy ani stín;

teď si vzali, co jste měli,

na tebe jen zapomněli

a tu přízi pavučin. –

Opuštěná, zimomřivá

v prázdném stojíš pokoji;

opět sprchla snítka suchá,

venku mlha šedá, hluchá

vše v svém halí závoji.