KVĚTINOVÉ KORSO.

Poesie že je v české duši,

pro krásu se snadno vždycky vzruší

a že zpěv a hudbu rádi máme,

aby národ také něco užil

a v placení důkladně se tužil.

Jednou tábor bouřný, vlastenecký,

jindy pouť nás zbožná pojí všecky,

jednou statně hrom a peklo hřmíme,

jindy loyalně se položíme,

jak to žádá vážná doba denní,

či, jak dochvilně jsme naladěni.

Aby pořad věcí byl zas jiný,

neb co Vídeň, Nizza, Paříž mívá,

i Pražáka snadno rozehřívá,

ale aby nás to více stálo,

máme korso, když je květů málo.

Bubny reklam v úhly světa řvaly,

panstvo s vozy na výstavu zvaly,

šlechtu historickou i tu novou

vytvořenou firmou Vašákovou,

také měšťany a úředníky,

profesory, dámy, politiky.

Všichni měli možnost, kteří platí,

na výsluní výstavním se hřáti

v stínu panstva, které jelo vozy,

jako dávní Dionysští bozi

pod květenou z papíru i pravou –

někde bez hlavy a někde s hlavou.

Hudba hrála, národ bouřně jásal,

kdo měl květy, na známé je střásal

a jak u nás zvyklí jsme vždy míti,

policajtů bylo víc než kvítí,

proto také k vůli bezpečnosti

sami nejvíc natropili zlosti.

A že u nás nic jen tak-tak není,

jiskry bázně do zástupů vlétly,

a ty, které byly Exelence,

darem krvavé nám dali věnce.

Z toho mravné naučení plyne:

ruby krásy, že jsou vždycky stinné

a že vše, co s mocnými se spřádá,

na nás vždy jen oběti si žádá

a když s pompou smísí se to prve,

stojí nás to hodně naší krve...