Květiny a poesie.

Co obrazů jste daly nám, ó, květy,

již k písní sladkých nelíčené zdobě,

vše, vlas i ňadra, líce, dech i rety,

cos podobného ve vás našly sobě!

Svých barev hrou a dechem, jenž tak milý,

a láskou k slunci, těkavému hostu,

jste básníkovou klenotnicí byly,

kde pro svou píseň našel dosti skvostů.

Ach, to byl čas, kdy ještě poesie

se lučinami brala, dívka bosá,

vlas dlouhý a šat volný kolem šíje,

a květy v ruce, v kterých plála rosa.

Dnes poesie hraje velkou dámu

a za novými obrazy se honí,

teď ženy zrak je modré šero chrámů,

a její dech jak drahý parfum voní.

Je pravda, dávno již to není nové,

však přec jen, přec je nejkrásněji říci:

ty čisté oči, oči pomněnkové

a jabloňový nádech bledých lící!