KVĚTINY A ŽENY. (Vlčí mák.)

Ve světa zlatém vlasu vlnící se role, jež v rytmu pokojném, co zrání, ševelí,

ty krutě krásný, vrývavě a dravě,

ty hrdě hlasný, žhavě, vyzývavě

krví křičící pleveli!

Červených sluníků, s černými terči červené blůzy,

v zrychlených drobných kročejů, v zrychlených dechů, chůzi

prokletý kolorit pekelné krásy a hrůzy,

plamen a krev –

Ten rudý květ

tak mocný je vznět,

že by hned každý hled

na sebe v poli do svého žhavého terče sved’,

jak byl by života role královský střed!

Nikdy bych nebyl chtěl Tebe utrhnout, tak žitím jít s Tebou:

Ohnivé barvy Tvé oslepí, žárem svým vysuší životní šťávy a do sebe střebou –

jsi smyslům i srdci i útrobám prudký jed!

A přec: Jak často bych byl Tě sveřepě sevřel a stisk’,

až by byl žár Tvůj ve zrak můj vtrysk’,

Tebou se udýchal,

Tebou se opít dal,

a tak,

aspoň na chvíli

otráven, opilý,

až by Tvůj pal,

krve křik,

krve střik,

zalil a zkalil

mi zrak –

tak,

aspoň na chvíli,

zemdlelý, omdlelý,

otráven Tvými zly,

krásnými, dravými,

žasnými, žhavými,

až by Tvých barev ohnivý žár,

trávících šťáv Tvých zhuštěný var

tělo mé zalil,

srdce mé vzňal,

útroby přived’ v divoký var –

a třeba pálil, a pálil, až spálil!

Co v světa roli do šírá to požehnaně klasem ševelí,

Tebe, jenž z dálky krvavý, křičící

a z blízka otravně pálící, syčící

vlčí mák,

neživíš, jen k Sobě svádíš a oslňuješ

náš lidský zrak,

jen v Sebe vábíš a spaluješ, oslepuješ

náš zrak, i srdce pak –

pro pohled, roznět vítám Tebe světa na polí,

Ty krutě, krvavě tak krásný, pleveli!

Pleveli?