KVĚTINY V POKOJI.

Oslábl slunce žár a svit,

chladně tak s polí to vane,

do mlhy luh i bor je skryt,

na stavu jeseně tkané.

Sežloutl list a zvad’ a spad’,

s bohem pták poslední dává,

bez květů meze, pustý sad,

sotva že zašustí tráva.

Ale proč vadnou květiny,

které tu v síni mé živy,

mrazík k nim nevnikne jediný,

vítr je necuchá divý.

Bezpečny, jisty, ukryty,

v pokoji teplem to dýchá,

proč jenom vadnou květy ty,

vadnou a chřadnou tak zticha?

Ba, již jim dobře rozumím,

květinám v světnici svojí,

svazkem je přeci cos tajemným

s těmi, co venku jsou, pojí.

Jistě bych v dálný, lepší svět,

v bezpečí, nádheru vkletý,

skolébán klidem na pohled

jako ty v síni mé květy,

kdybyste tady, kolem mráz,

hynuli, drazí a známí,

jistě bych také, jeden z vás,

umřel tam v daleku s vámi!