Květiny z podsvětí.

Na kosmatých když prsech svého muže

se probudila Persefona v Hadu,

na říze svojí zřela bledé růže

i vzpomínala... plnou jejich vnadu

v údolí Enny tenkrát natrhala,

když cizí moc ji do podsvětí srvala.

Tam byly plné, rudě plápolavé,

zde bledé jsou, jen oněch rudých stíny;

snad vzaly barvu jim ty slzy žhavé,

jež přes ně tekly, černé prohlubiny

když nad ní poprv zavřely se v hřmění

na březích lkání, muk a utrpení?

I vzala bledé růže chvějnou dlaní,

v svých ňader skrýš je pro vždy uzavřela,

by v Hadu tmách, ve smutném objímání

Eróta podsvětí přec kouzlo měla

a upomínku země věčně svěží,

na které plné slunce bohů leží...

Ó chvíle blaha zažitého kdysi,

zda nejste jak ty růže Proserpiny?

Zrak s postrachem na barvách vašich visí,

jak zvolna blednou, jak je taví stíny;

jste, květy Hadu, z minulosti tůní,

jak divnou nazpět zdravíte mne vůní!

Jak bohyně vás na svých prsou držím

vy poslední, co z života mi zbylo,

než ku Erebu, k zapomnění stržím

proud strhne dravý, co kdys ve mně žilo.

Vždy bledší jste, vždy barev tlumenějších,

jak v srdce sama byste vzrostly skrejších!