KVĚTINY.

Já běžel prerií a náruč narval květin,

já květy miluji a proto zlosyn nejsem,

jsou bujných kalichů a divokých jsou tvarů

a sytých barev jsou. V těch mocné noční nebe

a jiné brunátné jak zkvet’ by krevel v růže!

ta temným zlatem plá, ta jak by z bronzu kutá,

a ta jich vůně, vůně, vůně, vůně!

Já květy miluji, v nich není barvy černé,

jen hleďte korunami jejich k slunci,

a v jásot barev rozplývá jich síla! – – –

Já po horách a skalách jsem se plazil

a nádherných jsem natrhal si květů

a plavuní a spurných lišejníků;

mám rád tu houževnatost rostlin drzou,

jež vzdorují, kam živý tvor se bojí

a hladem umírá, co ony kruší ruly,

přírody němou zuřivosť zas němým vztekem splácí

a popelem svým mrví příštím stromům,

mám rád je v jejích pusté, nahé kráse.

Jsou lepší květiny nás živých tvorů s mozkem,

chcem odměnu za každé prstů hnutí

a největší si lžeme nad hvězdami,

ba pes můj ode mne se, věřte, zkazil,

on věří též, jej plný měsíc leká –

a květy nevěří a radosť žití mají

a zdarma zmírají a zdarma plody hází –

já nejraděj je mám, mé písně též jsou květy.