KVĚTNÁ NEDĚLE.

Zorané pole... Hnědou brázdou svítí

žitného zrna símě drobounké,

na mezi zlatým penízem se třpytí

kvítečko mochny jarní hebounké;

pod mladou travkou, mrazem ještě skřehlá,

chudobka bledorudě vykvetá

a nad šípkem, kam jinovatka vlehla,

bělásek první plaše přeletá;

v oblacích píseň švitořivou hude

skřivánek, synek selské nivy chudé.

Nálada teskná ve vzduchu se chvěje,

příroda dechem zimným ovátá,

nechápe ještě, že na ňadrech hřeje

mladinké vesny kyprá poupata;

ač míza krouží jarobujným vírem

pod korou drsnou, prostou lupení,

ni tuchy téměř v kraji mrtvém, sirém,

že blízko tak již tvorstva vzkříšení,

že v nevystihlém kouzla duhojase,

bohaté lůno země otvírá se.

Dumavý rolník v tiché chvíli ranní,

opustiv chrámu vzdušné prostory,

svazeček proutí svírá v hrubé dlani,

svazeček z pestrých stužek fábory,

jej vlídná ruka kněze posvětila

v zázračný zdaru všeho amulet,

veň požehnání boží soustředila,

jímž plane pupen, usmívá se květ;

kočičky ty, svěcené v palem svátku,

hojnosti šotka v každou vábí chatku.

Nadějí silen v hoři svém i trudu,

v zátiší svaté, květné neděle,

ukládá rolník svěží proutek v hrudu,

do brázdy slzou rosnou skypřelé;

k modlitbě zbožně kleká na kolena,

v pokoře oko k nebi zdvihaje,

by Hospodina ruka otevřená,

žehnání, spásu dštila do kraje,

by neodvracel zraků Svojich vlídných

od robů hrudy nebohých a bídných.

Kéž vyslyší Tvé lkání úpěnlivé,

jež s vánkem jara tvé rty šelestí,

kéž požehná tvé nivě rodné, snivé,

již v potu tváři, v slzách, v bolesti

vzděláváš v lačném, cizopásném víru

povržen jako bědný helóta;

kéž sklene duhu blaženého míru

na mysl tvou, jež v dumách kolotá;

kéž před trůn boží prosby tvojí slova

plynou jak oblak dýmu Abelova!