Květná neděle v městě.

Je ráno. Obvyklý ruch nezalehnul

v šer ulic, v domů zachmuřených řad,

jen kradmo jitra slabý paprsk vběhnul

a po řimsách se tiše k oknům krad’.

Ten jistě neprobudí pozdní spáče,

jak ťuká si na okna zkalená,

s ním rozumí si pouze šedé ptáče

a řeknou si: Jak vesna vzdálená

že cosi z polí, z dálných lesů táhne,

čím kypří zem a vzduch tak divně vláhne.

A mha se zvolna sráží v hustou clonu,

jež římsy, štíty, střechy pochová

a po chodnících tančí v bystrém honu

se šumnou zvěstí prška dubnová;

jí vyhýbá se mrzut chodec ranní,

jenž z nutnosti práh domu opouští,

však v té zní rovněž cos jak pousmání,

jak paprsk, který vniká do houští,

a každá krůpěj vírná tvoříc kola

„Je se mnou vesna, probuďte se!“ volá.

U kostelů jsou otevřená vrata

a jimi padá v tichou ulici

na šedé schodiště svíc záře zlatá.

Zvuk varhan, jindy teskně kvílící,

cos jásavého tají v slavné notě.

Ó kouzlo jara, všecko pronikáš,

tebou se hlásí věčný život v hmotě,

i srdce zvonů ty se dotýkáš,

zda dotkneš srdcí žen se aspoň v taji,

jež kočičky na stupních prodávají?

Na místě palem, které stlali v cestu

kdys Kristu zástupové hlučící,

pár proutků z vrbin šedivého klestu,

svázaných líkem v prostou kytici,

kde ve kočiček stříbro tklivou něhu

si žlutý kvítek mochny ukrývá,

neb sněženka, jež vzrostla v stopách sněhu,

se v slzách mroucí zimy usmívá:

To severu jsou palmy prosté, chudé,

zda s nimi jara požehnání bude?

Zda s nimi vrátí se mír v jizby šeré,

tvůj úsměv jeden, vesno spanilá?

Zda ruka, jež je třesoucí se bere,

zná symbol, v němž se pravda ukryla?

Zda říše zla se přece jednou zhroutí?

Ó v jaké vážné dumy vybízí

to zelenavé, stříbrem zkvetlé proutí,

ženoucí chvatem jarní do mízy

a hlásající, ač mu život zmařen,

ples máje v chvějících se rukách stařen?

A dojat necítím van větru více,

ni pršky šleh, zřím olšin rokytí,

kam podél řeky zkvětlé do vrbice

se chudé ptačí hnizdo zachytí,

zřím tichý kraj, jenž v tuše jara dřímá,

půl sluncem vyzlacen a polo v mhách,

v chorálu varhan, jenž teď slavně hřímá,

též po kvetoucích sahám kočičkách,

a jak z nich vane jara zvěst a záře,

je odnáším v svou jizbu samotáře.

Vy první chudé šperky z lemu řízy,

do které vesna zemi obléká,

ó vlijte aspoň tolik svěží mízy

ve hluku města v srdce básníka!

By, kdykoliv zrak zvedne roztržitý

a za obrazem uzří schnouti vás,

zdroj těchy cítil v hloubi duše skrytý

a skřivánkovy písně sladký hlas,

by sílu v boj měl, k bídě soucit pravý,

a v škleb a hanu – úsměv shovívavý!