Květná neděle.

Sem až nedoletí z města zvonů hlas.

Potichu zde oslavujem’ jarní svátek stromů,

trochu jinak, než-li zbožnost mass,

Ihoucí zbožnost v tísni božích domů,

naučené modlitby šept bez ducha a žáru.

Tiše stojí stromy. Nejbídnější z nich,

který ohnut při zemi se plazí,

jako člověk bídný není... I já stojím tich,

a užaslý v svitu, jejž sem slunce hází,

pokažený přírody syn, nervosní a bledý.

Ve sklenníku morálky a v bídě škol, kde shora dolů tlak,

mezi stádem ulekaným pro vlast pěstovaný,

pro vladařů bojiště jsem uzrál, ochočený pták.

Život nevzkvetl mi růžemi... A jsem-li bičovaný,

nemám, komu důvěřivě mohl bych si stýskat.

Od lidí jsem ke stromům šel. Mají svátek dnes:

v břízách, bucích, olších, habrech svátek nové mízy,

v slunci chvěje se a zpívá, žije volný les.

A já musím myslet’ na město, jež v daleku mi mizí,

a na smečku člověčí, jež bloudí za vidinou.

Svátek ratolestí... Kdy pak slavný vjezd

slavit’ bude plný život, radost z práce, krása,

do nečistých ulic hodujících měst?

Dneska lhou tam zbožnost. A zde skřivan jásá

nade mnou a nad zemí, jež slibuje mu zrní.