Květnice života.

Ó první vzněty! Sladcí snové!

Zrak patří snivé do dálky...

To všecko štěstí, mládí slove –

a v duši voní fialky.

Pak mocná touha opojivá

nás láká v noci do stínu,

kde světlušek pln sladce kývá,

syt vůní kalich jasmínu.

A brzy najde ruku ruka

ve sladkobolném záchvatu,

co nad hlavou nám tiše puká,

v své vůni mře květ akátu.

Co obsáhnouti srdce může,

vše rány jeho zjítřené,

to vše nám vykvete jak růže

tak sladce, temně plamenné!

A sebevědom vkročíš v žití,

zříš v jeho rej i do hnusu, –

pln ostnů na tebe se řítí

krvavý kalich kaktusu.

Je po illusích. Vážíš v dlani

to pýří krásných přízraků,

jež vtěleno se k tobě sklání

tu v pampelišce, v bodláku.

A změříš klidně všecko v duši

až ve závratnou hlubinu,

kde kynou v resignace hluši

stříbrné květy leknínu.

Co zbude ještě: Třásti pouty,

v své duši beznaděj a strach –

tu hořkost zvolna s lístků routy

se vkrádá v duši v samotách.

Pak všecko zvadne. Samé hroby

ční podél cesty, kudy’s šel,

kde plný nehynoucí zdoby

svůj kalich zvedá asfodel.

Ó květe mrtvých! Věčna květe,

mne nepřekvapíš, všeho cíl,

já z břehů, kde se vlní Lethe,

tě dávno juž v hruď přesadil!