KVĚTNOVÁ NEDĚLE.

Smíchem počal dnešní den...

„Povídej mi, chci to vědět,

kohos rád měl, dávno, kdysi,

kým se opíjel tvůj sen?...

Můžeš-li mi v oči hledět?...“

Na mých rtech zrak její visí...

„O illuse okraden?...“

„„Upír hrozný, zlatovlasý

bývala dřív láska má...

Pozděj chorá žena bledá,

již jsem ve dne, v noci vídal,

běloučkýma rukama

kterak moje ruce hledá...““

„A tys lásku brával od ní?...“

„„Ne, tu jen jsem žárliv hlídal,

blouznil jsem a zpíval o ní...

Smyslná pak přišla, svůdná...

Pekelná s ní byla jízda

do Gehenny hříšných muk...

Cynická a vilně zrůdná

nezřených sta měla ruk,

jichž ran tisíc vzduchem hvízdá...

Nuž, teď víš to: tak to bylo...

Mlčíš? Proč jsme zvěděli?

Proč jsme všecko sobě řekli?““

Prudčej bijí srdce rány...

Jaro sotva rozvěsilo

lístky v květnou neděli...

Lidé znaveně se vlékli

ze stařecké, šeré brány...

Stmělo se, či vyjasnilo?

Najdem pro to pláč či smích,

po dnů zašlých milování?...

Vzpomínka je dosud živá...

Kolem jedou dámy, páni,

jarní zpěv svůj slunce zpívá

v toilettách pařížských...

Malí brouci lezou v hlíně,

bledé děti na předměstí,

mámy hýčkají je v klíně,

besedují na prazích...

Holé větve jarních stromů

zeleň prvních puků věstí,

z šedých bloků stejných domů

leze vystrojený hřích...

Najdem pro to pláč či smích?...