KVĚTNOVÁ NOC

Své okno otevřela do noci, když město spalo,

a v polosnění matně slyšela šumění sadů,

jak množství hlasů by se stlumeně domlouvalo

a chvělo, zamrazeno předzvěstí jitřního chladu.

A hravě, jako s dlaně do dlaně se přesypalo

s měsíce na zem’ světlo bělostné, zvonilo v pádu,

ve větvích stromů jako v náručí vášnivě plálo

a travnatými luhy prostřelo svou křehkou vnadu.

Dech větru byl jak tichý polibek úst milujících

a jako svěží vůně jabloní, když rozkvétají

po prvé v teskné noci májové pod okny spících.

A ve chvíli, kdy lehký obláček tvář luny clonil,

se dívce zdálo, že je pramenem v lesnatém kraji,

že kdosi žíznivý se zastavil a nad ní sklonil.