Květnová reverie.

Je právě jaro... Ještě sněhy

je Petřína stráň místy kryta...

Mne dojímá, co leží něhy

již ve vzduchu, kde paprsk lítá.

Jsou domy usměvaví starci

co lidí proud se vlní dole,

a jarní dny, ti vlídní dárci,

zář sypou v prostor dlažby holé...

Jak v struny harfy, která snivě

se odmlčela, ruka sáhne,

přes černé střechy vítr chtivě

a přes parky a stromy táhne.

I na zbořeném domě zvednou

se rychlá křídla větru v chvění.

A vzdychne, vzdychne ještě jednou:

tu pro ptáky již místa není...

A do pně uschlé hruše dychne,

jež v parku v zem se hrbí stará.

Sluch tiskne k ní, kde již to tichne:

Tu není místa pro květ z jara!...

Dál jaro jde, teď oknem kdesi

kolébku prázdnou políbilo.

Však ve smutku svá křídla věsí:

odešlo jaro, jež tu bylo!