Květnové meditace z roku 1887. (II. Ni zisk ni slávu...)

Jak libý parfum mnohá zářná hesla

z úst nadšených se ku obloze vznesla

v čas úporného boje, tuhé práce

a kleteb, jimiž proklínáme zrádce.

Na každou stuhu vetkána jsou zlatem –

na rubu arci s jménem dárkyně

a do mramoru tesána jsou dlátem,

jsou kořením při každé hostině.

I básníkovi sletnou k péru hbitě,

kdy hřmící proslov skládá rozpačitě.

Již od školáčků sloupy, stěny, brány

v budoucnost slibnou jimi počrtány.

Jsou zlatým štítem, za nímž jazyk mečem,

jejž poctí žurnal článkem úvodním

a soka strhne k zdrcujícím řečem

a k novým heslům stkvělým, původním.

Jak úhoři na bílých listech tiskem

v dlaň vklouznou prostým něčí ruky stiskem,

a milostpaní, bůh ví jakou hříčkou,

je z rána najde v čišce pod pokličkou.

Jest plno jich, jak po srpnovém parně

kol vody bývá much a komárů,

však na závory citu ona tlukou marně

a utopí se všecka v plném poháru. –

Já ubohý, co v konci musím zříti

za nápis heslo zvoliv, jež tak svítí:

S nožíkem satyr k papíru se snuje

a z hesla n mi drze vymazuje.