Květnové meditace z roku 1887. (III. Po modrých vlnách bratři plují z dáli.)

Po modrých vlnách bratři plují z dáli –

tu satyr utichá,

kdy v srdcích ohně blýskající vzplály,

syn k matce pospíchá.

Ni dravý ocean jak lovec v léči

Vás v pouti neděsí,

ni vichor zlý a blesků nebezpečí,

jež kmitá nebesy.

Žas hruď nám chytá, – těžko, těžko chápat’

té lásky velikost,

jež přes ocean v dalný, šerý západ

si klene pevný most.

My slábi jsme, my sotva pochopíme

té Vaší touhy žár.

Ne skutky – slovy jen tu zápasíme,

to nejradš přes pohár.

Však nadšení, jež chvilku vzedme křísíc

vše srdce upjatá,

Vám za to pomník vztyčí za sto tisíc,

dá diplom ze zlata.

A vlast? – Než znova svobodná zem cizí

Vás v náruč přitlačí,

dá slzu svou vám jako démant ryzí,

a ta Vám postačí.