Květnové meditace z roku 1887. (IV. „My chcem’!“)

To blysklo se, a hromy zněly z dáli.

Náš lev hnul hřivou, jaký děs!

a zory jeho rozjiskřeny vzplály,

jak hvězdy dvě když letí od nebes...

A my jen truchle se smáli.

Tak síla hřímá, jež nás v duši pálí,

tak vzdor a vůle hovoří,

tak v bouři svitne maják nenadálý

zmítané lodi vírem na moři...

A my jen truchle se smáli.

Tak pouto puká, které paže kálí

skvrn podlých směsí rezavou,

tak volnost – orel – jež nás denně šálí,

perutí robům kmitne nad hlavou...

A my jen truchle se smáli.

Tak syn se hlásí k matce, v bídě lká-li

a prosíc dlaně povznáší,

kdy příboj harcovníků neustálý

jí vzpupně poklady rve nejdražší...

A my jen truchle se smáli.

Tím hromem vzbouzejí se, kdož jsou spali,

svůj svého pozná v naději,

a tisícové, kteří němi stáli,

svou hymnu svatou bouřně zapějí...

A my jen truchle se smáli.

To blysklo se, a hromy zněly z dáli,

náš lev hnul hřivou, – jaký děs!

a zory jeho rozjiskřeny vzplály

jak hvězdy dvě, když letí od nebes...

A my jen truchle se smáli.