Květnové meditace z roku 1887. (V. Epištola.)

Jak chopiti se k zvučné písni flétny,

jak sáhnout k lýře pro zvuk vítězný,

jak v dithyrambu veršík splétat vzletný

a vůní kadidlovou líbezný?

Jak fanfáry a bubny nechat hřmíti

tou salvou při triumfech slýchanou –

a ve frazích se na krev nezardíti,

když místo skutků krajem zaplanou?

Jak různým svatým s nymbem kolem hlavy

stlát k nohám hedváb díků bohatý

a nespatřit, jak po bok se jim staví

s jízlivým smíchem ďásek rohatý?

Jak o svornosti zpívat slavných skutcích,

když v roucho kokety se obláčí

a skutky chodit nechá po odpustcích,

jak děcka otrhaná, žebračí?

Jak vlastenectví k chvále zníti větší

má struna v nadšení vždy napjatá,

když začne ono mnohoslibnou řečí

a končí řádem, límcem ze zlata?

Bél, modla stará o bronzových nohou,

ta mezi námi straší dosavad.

Té jednotlivci žertvu pálí mnohou,

však národu jest z modlářství se kát.

Ať zve se pýchou, sobstvím, slavomamem,

ať vyšší instancí neb věhlasem,

vždy kořen její kotví v pekle samém,

a národ celý jejím pospasem.

Jen jednou, dvakrát, Svornosti, tvá síla

plamenem šlehla ve svět vesele,

a celý národ bedliv svého díla

byl obrem tehdy z kvádrů, z ocele.

A obrem tím se opět můžem’ státi,

jen inkvisici hoďme pod stoly

a srdcím dejme láskou, láskou vzpláti,

k hrudi si připněm’ peruť sokolí.

Proraziž, přeleť, přelom, přeskoč, ohni,

jen nepodlízej na rtu babí pláč,

sám sebe, lide, učiň zlatem v ohni,

ne psem, jenž líže pánův karabáč.

Nuž, bratři milí, vzhůru čela v muce

s praporem v pěsti, vzdorem ve zraku,

z nás každý staň se lidu tomu vůdce

k svatému vítězství a zázraku.

Nuž, bratři milí, podejme si ruce!