KVĚTNOVÉ RÁNO

To v polospánku rána, kdy nevíš, spíš či bdíš,

to v polospánku rána přišla ke mně blíž,

u lože stanula tak, jako byla živá,

s tichoučkým úsměvem, jímž srdce pookřívá,

má sestra Hedvička, jež spí dvanáctý rok,

jež měla tichý zrak, jež měla tichý krok,

a tiše umřela po těžkých dlouhých mukách.

Hrst kvítí nesla mi, vzrostlého v labských lukách.

V Polabí vykvetla, Polabím voněla.

Na lože dala ji a slova neděla,

kams’ šla zas daleko, tam, kde je mnoho mil.

A já jsem pohnul se a já se probudil.

Po lučních květinách sled vůně ještě zbýval.

A volno bylo mi tak, jak když zdráv jsem býval.