Květoslav a Kráska. (I. Kráska Květoslavovi.)

Na květných mne březích vždy nech obývati,

Kde se vlny řeky Pražské kroužejí!

Pospěš k chrámu slávy, cti si dobývati,

Po níž srdce Čechův vroucně toužejí.

Kdež má mladost v plesu hbitě odplynula,

V samotě teď smutně budu choditi,

Kdež tak mnohá chvílka líbě pominula,

Za ruku mne nebudeš víc voditi.

Byls mi zajiskřením světla. Nyní zblednu

Jako křídla vlhké mlhy za šera,

Na tvé jmeno v kůře javora když vzhlédnu,

Neb když měsíční srp spatřím s večera:

Tenkrát s větrem smutné vzdychání se sbratří,

V tiché skalce zavzní duté harfy hlas.

Kýž tě, Květoslave! oko brzy spatří!

Osude, ach! Krásce dej ho brzy zas.

Když jsi oheň svaté lásky ve mně rozžil,

V onom loubí z lilku v plném měsíci:

Přísahu jsi tenkrát na mých ústech složil,

V bezu slyšeli tě bdící slavíci,

„Slyš má slova, pravils, modrojasné nebe,

„Hvězdami slyš obesitý měsíčku;

„Jestli opustím kdy, Krásko milá! tebe,

„Ústům mým buď jedem jarní větříčku!“

Budeš vidět bělotělné dívky hezké,

Daleký když projdeš toho světa kout,

Brzy z mysli ztratíš naše háje České,

Poucítíš brzy cizí lásky pout.

Zakroužené vlasy, očka tmavě černá

Omámí ti brzy ducha hovením.

Poplesáš, když zatím trudem Kráska věrná

Blednout, schnouti bude trpkým želením.

Podkovou si hrabe, bujně o zem práší

Osedlaný vraník, upiat ve dvorci.

Po ulicích města bubnů hřmot se vznáší,

Květoslave! k tvému pospěš práporci!

Moje polib ústa, muži přežádoucí!

Trouby zoví tebe k slávě; popil k nim!

Vezmi ostrý ocel moudrosti svou stkvoucí!

Ruka Krásky opáše ti bedra jím.

V poli jako český jinoch mužně bojuj!

Štěstí v bitvě tobě buď vždy po boku!

S udatností moudré předložení spojuj,

Síla tvá se rovnej proudu přítoku!

Poslední, když přijdeš, dnešní políbení

Jestli z úst tvých ještě bude hořeti,

Jaké přeblažené dívce zalíbení

Jako Bůh v ní láskou musíš stvořiti!