Květoslav a Kráska. (II. Květoslav Krásce.)

Vlast mne volá, Krásko! oko drahé zjasni,

Slzou nemoř mladosti své jasnou zář,

Nepobodej dýkou srdce; smutek zhasni,

Který jak sníh bělí z růží krásnou tvář;

K cizím mezím čelí švarných Čechů zvání.

Mocný na korouhvích jejich stojí lev:

Pomni hrdě na mé vážné povolání:

Drahé vlasti dáti statek, srdce, krev!

Dnové jako jaro odplynuli míle

V okamžení, jako řeky bystrost vln,

Sladkým citem blažila mne každá chvíle,

Rozkoše a veselosti byl jsem pln.

Brzy, ach! jen brzy štěstí pominulo,

Ježto záviděl mi všecken mladý svět.

Povětří se chladné radosti mé tknulo,

Stříbro mrazu zchválo její krásný květ.

Šetřit budu přísažené tobě lásky,

Ta mne provodí až k vážné věčnosti.

Žádná běloramná dívka svaté svazky

Mocné nerozdvojí naší věrnosti.

Žádné v tváři bořící se hrůbky,

Tílko žádné nevyhladí obraz tvůj:

Jako perlořadí v ústech bílé zubky

Přísahnutý nikdy nezmění slib můj.

V tichu černé noci, v jitra šedivění,

Meč když k bedrům ostrý budu připínat,

Večer při západu jasném červenění

Na svou drahou Krásku budu vzpomínat.

Když mi kolem ucha kule budou hučet,

S meči blejskati se bude modrost bodáků,

Na tě zpomenu, když děla počnou hlučet,

Hlavy padat, paličky jak z bodláku.

Vrátím-li se šťastně do Čech k Krásce milé,

Jestli trouba pokoj slavně oznámí,

Jakou blažeností hne se srdce zpilé,

Jak mne přešťastného sladce omámí!

Hubinkami horce stlačím krásná ústa,

V ramenou tě děvče plesem uvinu,

Zlíbám očka jasná, tílko, tváře zhusta,

V nevýslovném štěstí lásky rozplynu.

Poslyš! – opět hřmějí naše hlučné bubny,

Práporcemi větřík věje již.

Zmužile své krouží hřívy lev náš zhubný,

Krásko! drahé děvče z ráje! přistup blíž:

Opaš bedra – polib ústa – s Bohem Krásko! –

Hebounkou svou ruku k políbení dej! –

Radosti má, čáko, štěstí, plese, lásko,

Ráji, moje nebe! vždy se dobře měj!