Květoslav a Kráska. (III. Po bitvě u Lipska.)

Když se v městech Pražských zpráva

Po náměstích s hlukem přibila,

Jaká neslýchaná sláva

Nad Franky se v Lipsku dobyla:

Kterak přirůstalo vzniku

Všady radostnému křiku!

Rychle z veškerého města

Hlasné zahučelo zvonění.

Lidu plná k chrámům cesta,

Všecko pospíchalo k modlení.

Chudí měšťané i páni

Putovali k díků vzdání.

Potom na zdích městských kolem

Třešťná z kusů bouře zahřměla.

Trub a bubnů Prahy dolem

Hudba plná hlučně zazněla.

Ba i v dálce z venku plesy

Všude prorážely lesy.

Stareček se k poště chýlí,

Klopotem, co možná rychle, jde,

O svém synu cosi zví-li?

Od něho-li psaní shledá zde?

Ach, jak starce rozkoš baví,

An tu čte, že syn jest zdravý!

Matka dítky přitiskuje

K prsoum, láskou zňatým, rozmilé;

V plném utěšení pluje

Srdce, zprávou šťastnou opilé,

Volá: „Dítky radujte se,

Pozdravení posel nese!“

Kráska z chrámu tiše kráčí

Nazpět s matinkou též z modlení,

Slze nechtíc tvář jí máčí;

Beze všeho tedy prodlení

Na poště se ptáti nechá,

Sama k přítelkyním spěchá.

„Pinko! Milo! Stiborenko!

Jaké z Lipska máte novinky?

Jaké zprávy došlas Lénko?

Bělo co víš? – mluvte dívčinky!

Nezpívejte, nechte hraní! –

Kde jsou vaše z Lipska psaní?

Pinka vece: k potěšení

Roztomilý Ctislav z pole psal.

Mniboj, vím, že pozdravení

Naší Krasoměnce také dal.

Ty však pověz, co ti schází,

Že se ti tak srdce hází?

Tu se Kráska jako pěna

Ztišila, a dívky nechala,

S tváří bledou jako stěna

Skokem k poštovnímu spěchala,

Řkoucí: „Pane! psaní dejte,

Jestli přišlo, pohledejte!“

„S poštou Lipskou Bělselině,

Vím, že přišlo jedno psaní dnes;

Jiné dodalo se Míně,

Dobroslavce posel teď je nes.

O tvém panenko! však psaní,

Slova nevím ještě ani!“

Slyšící to dívka – zbledla –

Z prsou bolestně jí vyšlo: „Ach!“

Ruce lomíc – k nebi vzhledla,

Kdo ji spatřil, jal ho při tom strach.

Pak se mlčíc odtud bere,

Slza z očí se jí dere.

Domů přijdouc, matce padla

Do náručí v žalosti.

Bystře tvář jí krásná vadla

Udušenou v srdci lítostí:

„Matinko! – Ach! pomoz drahá,

Žel mi krutý k prsoum sahá!“

„Kde jsou radosti mé! kde jsou?

Jako anděl milý kde jest Květoslav?

Dívky jiné radost nesou,

Já jen nevím, milý můj-li zdráv.

Žel mi bolest hroznou tvoří;

Prudký ve mně oheň hoří!“

„Dítě! smutku nedej místa,

Zdálky zpráva že hned není zde,

Ona přijde dozajista,

Nebo ze Sas posel s ní již jde.

Dříve, nežli měsíc vyjde,

Pošta jiná z Lipska přijde.“

„Matko! kdybych nevěděla,

Kterak on mě vroucně miluje,

Takbych ještě doufat směla,

Že se štěstí nad mnou smiluje;

Já vím, že mi napsal z boje

Aspoň pozdravení dvoje;“

„Ale že ho zachvátily

Kruté smrti ostré kosice,

Kule snad ho rozvrátily,

V ohni vůkol něj se nosíce;

A tak psaní zahynula,

Dřív, než jsem je rozvinula.“

„Darmo útěchy se snažíš

Matko drahá! dívce smutné dát;

Víc mé srdce neoblažíš,

An mi štěstí přestalo se smát,

Měsíc ze tmy povychází –

Posel žádný nepřichází!“

„Bože! co se semnou děje! –

Srdce k rozpuknutí tluče již,

Oheň hoře do mne leje.

Smutku větší neunesu tíž! –

Pojďte, noviny mi neste,

Dobří lidičky jen kde jste!“ –

Takto Krásce oko čilé

Pláčem trpké hoře zkalilo.

Žalostění dívce milé,

Dravou bolest v srdce nalilo.

Ubožátko bez pomoci

Lkalo do pouhé až noci.

Posléz kolem v modřeninách

Noční zavál větříček,

V nebes tmavých dáleninách

Jasně zňal se měsíček,

Tu se Krásce tiší lkání,

Tiché na ni padá spaní.

Dívka když se utišila,

Matka hnedky v lůžko bělounké

Položit ji pospíšila,

Slze utřít s tváři hebounké,

Pak jí políbení dala,

K posteli se také brala. –

Když pak s černé věže hradu

Jedenáctá slavně bručela,

Na domě tu Krásky v zadu

Sova v střeše smutně skučela.

Lampa více nesvítila.

Černá tma se kolem slila.

Pak se pootevrou dvéře,

Z venku kohos nese smělý krok.

K lůžku dívky vstříc se béře,

Mečem opásaný nese bok,

Čáko ovroubené zlatem,

Obvázané čelo šatem.

„Nebesa duch každý slaví! – –

Nelekej se drahá milenko!

Tvrdé spaní tě sic baví;

Ó! bys zbudila se dívčinko!

Posledně si zašeptáme,

Potom plesu loučky dáme.“

„K Praze, ku slavnému městu,

Z pokropených krví strnišťat

Honem nastoupil jsem cestu,

Od širokých Lipských řepišťat,

Tam, kde Frankům prsa chladnou,

Oči hasnou, tváře vadnou.“

„Proto nechytej se hrůzy.

Svaté nebe žalosti tě zbav!

Umdlený jsem spěšnou chůzí,

Tobě věrný ještě Květoslav,

Protož hubinku jen jednu,

Uděl mi, když k tobě sednu!“

Tu si vedle dívky sedne

Na podušky její hebounké,

Kráska strachem smrtným bledne,

Vidouc lůžko jak sníh bělounké,

Po něm krev jak z čela ještě

Prší krůpěje co deště.

Když pak se k ní brannec kloní,

Hrozné dívka z prsou vzdechne Ach!

Div že mžikem není po ní.

Jejího se srdce chopí strach.

Studený se pot z ní leje,

Hrůzou umříti si přeje.

V lebku jeho rozpůlenou

Ač i rouchem z částky zavitou,

Dívka spatří ránu otevřenou,

Krví kolem hrozně zalitou,

Kdež i strašně bylo dosti

Vidět bělení se kosti.

„Truchlení nech, duše z nebe!

Pro vlast trpěl jsem jen chvílčinku!

Posléz navštěvuji tebe

Pro poslední ještě hubinku,

Želem nemoř tvář si více,

Má již dohořela svíce.“