Kvetoucí pohádka.

K prameni pospíchá – sotva se šerá –

starého myslivce mladistvá dcera,

od paty do hlavy, jako když kvete,

zřeli jste krásnější kytici, rcete?

Zpívá si; plní si, k vodě když klekne,

tekoucím křišťálem vědérce pěkné,

ale když vysluní čarovné oči,

všem, kdo ji zahlédnou, hlava se točí.

Ret-li se usměje, písní-li zvučí,

hned šípek na stráni radostí pučí,

a když si na cestě vesele výskne,

buk ruku svalnatou na ňadra tiskne.

Obkvétá děvice od hlavy k pasu:

svlačcové úponky v hedbávném vlasu,

u boku podléšky zvonkům se druží,

a k srdci přivita kytka je z růží.

Horského myslivce dceruška hbitá

v duše mé vzpomínkách stále se kmitá,

nechť oči kalí se, vlas řidne svislý,

posud mi pohádkou rozkvétá v mysli.