KVETOUCÍ POLE.

Rád zajdu v letním podvečeru

na polní meze s prašných cest,

kde žitné pole v modrém šeru

již rozvoněno začlo kvést.

Kam zrno padlo, stéblo tu je

v tak svěží, čisté zeleni,

a člověk maní pozoruje

v něm svoje vlastní vtělení.

Tak roste též a musí vzhůru

klas vypnout vnitřním příkazem,

ať ztvrdla prsť v kamennou kůru –

Však uzrá-li kdy zrno v něm?

Zde odpověď už nikdo nedá

ubohý klásku, ubohý,

své veto mají mračna šedá,

ta kletá závist oblohy.

A konečně přec vyvázne-li

ten zlatý, plný, těžký klas,

proč přijde kdosi s kosou smělý

a do jeho jí švihne řas?