Kvetoucím hlohem.

Kvetoucím hlohem kdysi šel jsem z jara,

to bylo podél úzké stezky vůně!

Pan velký zíral z bílých květů tůně,

a v jeho oku báje Vesny stará.

Nad lesy lehká vznášela se pára,

jak velká perla nebes na koruně

se bledý měsíc chvěl, duch, který stůně,

a přec v něm oheň zašlých věků hárá.

Tím hlohem zkvetlým bylo všecko bílé,

stráň, stezky, pole, ba i v páry roušce

i v měsíce té zmírající síle

před slunce vzchodem tento úběl svítil,

až děs mne zchvátil, jak bych v slední zkoušce

o vlastní já se v bílé bezdno řítil.