Květy blouznění.

Kde zvolna ustává tok myšlének mých líný

ve tůni odstálé dnů tratících se v šedi,

kde záblesk vědomí juž s těží láme stíny

a snové zemřelí kde leží na dně bledí,

nad ticha hladinou tam mámivě se noří,

v bizzarní nádheře se unaveny kloní

horečné kalichy, jež na okrajích hoří,

ty bílé chorobně, jež žhavou vůni roní

do prázdnot smrtelných, kde leží ostrov snění.

Kol spleenu nákazou se žití rozpadává,

v své prvky původní se v agonii mění,

co pyšný rozkvět váš jak orchidea vstává,

plá v temno purpurem a v mdlobu čpavek střásá,

tuch vhání šampaňské do vysílených skrání

a v barvách tropických, hle, křičí, zpívá, jásá,

až v tůni zkalenou zpět zemdlený se sklání.

A z vašich kalichů, žen fantomy se řítí

ve náruč touhy mé, jež nikdy nasycena

v záchvěvech vášnivých se neustává chvíti

a kleje rouhavě a modlící se sténá.

Dech ženství zhuštěný dchnou bledé květy vaše,

co narkotická Smrt vám dobývá se z nitra

na duše štvanici, jež odkrádá se plaše,

kdy hrůzou dnešek jest a úděsem je „zítra“.

O květy blouznění, vy sladké, jedovaté,

mou máte nenávist, jež zmaru ohněm hárá,

i bouquet mystický mé vzdušné lásky máte,

jež v modru strácí se jak krajin bílá pára!

Té vůně zátopou v snů šero tryskající

rozkoší nadlidskou se zdivočele spíti,

v svém chřípí mrákotu, slepotu v zřítelnici –

tak slavím pohřeb svůj i vrchol svého žití.