KVĚTY!... KVĚTY... KVĚTY!...

Jak dítě bledé měst se těší na výlety!

jak shání šatečky a zraky nítí v plesu

a volá horečně: „Ó, květy!... květy... květy!...

já květů tisíce si domů snesu,

všech barev a všech vůní,

s polí a vodních tůní,

se skal i lesů,

květů celý sad

odevšad!“

Za městem banálním a v prachu, v slunce žáru,

u dýmných továren, jak najde kořisť chudou!...

Já také před lety, v své poesie jaru,

kdy v duši illuse nám písně hudou,

chtěl snésti květů vnady,

vytvořit kouzla sady...

Slzu jen rudou,

hořký jeden květ

nesu zpět...