KVĚTY POLNÍ.

Hrst květů lučních jak mé chudé žití,

jak rostou v opuštění polních cest,

jste v kytičku mně svila černou nití –

v ní tráva, pomněnka a zvonek jest.

Mých u cest chudá metlice jen roste

a vítr její laty rozchvívá,

zde vzpomínky je modré kvítí prosté

a k pokání mne zvonek vyzývá.

Toť život můj, ty květy s chvějnou travou,

jež zdobí nejvýš z rána rosy třpyt –

vy nevíte, co táhlo mojí hlavou,

když vinula jste kol nich černou nit.

Toť život můj, ty s travou polní květy,

toť moje noci jsou a moje dny –

však já je žiju s hořkostmi i vzněty

a nedal bych je za královské sny!

A nedal bych to chudých barev kvítí

ni za tropických květů kolorit –

vždyť nad nimi mně vaše oko svítí...

Dík za květy – i za tu černou nit!