Květy v ohni.

Dřív než mráz času zvolna v prach je spálí,

té muky ušetřím je odhodlaně:

ať zahynou, jak přišly do mé dlaně,

ať žel ni bolest má je nepokálí!

Jak kdos by vykřik’, divě zapraskaly,

v tom celý život ozval se tak maně...

Kdes v tichých lesích k žití vzplály ranně,

je ruka lásky utrhla tam v dáli...

Kde vůně jest, ta, květy, vaše duše?

Vše dohráno tak surově a hluše –

toť krádež, vražda bytosti je cizí!

Já nejsem vinen! Cit můj byl tak ryzí!

Ó květy, jeden zmar nás obou podíl:

své srdce s vámi též jsem v plamen vhodil.