KVĚTY VIL.

Ve chvíli útrap vstalas před mou duší

s tím vlasem černým, úbělovým tělem

a smála se’s, jak srdce moje buší

a jak mru touhou po tvém těle skvělém.

A lekníny své nevinny – tak bílé –

na vodách mládí vyrostlé hladila jsi

(až vážky splašené se rozlétnuly čile),

já chvěl jsem se – mně že je dát chceš asi.

A šílen zařval: Trhej rychle tedy!

a skočil stisknout prsty ruky Tvojí

já vášní mdlý, a předtuchami bledý,

jenž rád by těšil, ač se těšit bojí.

Ty’s prchla – – Hlas můj dozněl v lesní tiši –

Já chtěl Ti tolik říci – tolik vlíbat! – – – –

Teď nikdo už to nikdy neuslyší.