Květy.

Rakvička je otevřena,

u ní pláče chudá žena;

ležíť tam jak hrobní kvítko

bledolící, mrtvé dítko.

Rubášek má sněhobílý,

v ručičce i křížek milý;

kol hlavy ni na hrdélku

žádného však více šperku.

S bolem v srdci, v duši tuhým

praví matka k dítkám druhým:

„Jděte a nanoste kvítků

do rakvičky mému dítku.“

Nejmladší se také zvedá,

ven vybíhá, kvítky hledá,

a co najde v poli, v lese,

s radostí to domů nese.

„Aj jaké to pestré kvítí

chtěl bys v rakvi bratra míti?

Chrpu, mák a růži divou –

tím si ozdob hlavu živou!

Sem pro neznámé ty světy

hrobní jen se hodí květy.“

„„Mýlíš se, matinko drahá,

vždyť mu kyne cesta blahá,

do nebe má v let se dáti,

anjelíčkem má se státi!

A tam až ho uhlídají;

s radostí jej uvítají;

bude ples a jásot v nebi –

k čemu tedy smutku třebí?““

Chýže slavně ozdobena

a v ní plesá chudá žena,

z očí září slasť a pýcha –

zdobíť dceru pro ženicha.

Bílý šat a závoj tkaný

kryje svěží tílko Hany;

kol hlavy ni na hrdélku

žádného však více šperku.

S bolem v srdci, v duši tuhým,

praví matka k dítkám druhým:

„Aspoň květů k ozdobení

sneste, když již zlata není!“

Nejmladší se také zvedá,

ven vybíhá, kvítky hledá,

a co najde na hřbitově,

domů nese matce vdově.

„Aj jaké to smutku kvítí

má tvé sestře šperkem býti?

Myrtha – cypřiš – immortella –

tím se zlobí mrtvá těla!

Sem pro radostnou tu dobu

nehodí se kvítí s hrobu!“

„„Mýlíš se, matinko milá,

doba truchlá uhodila;

Hanu švagr pryč odvádí,

tu, již tak jsme měli rádi.

Na vždy ve světě s ní zmizí,

tobě ji i nám odcizí,

tak že snad ni v smrti době

nezatlačí oči tobě!““ – –

Tu se žena rozplakala,

všecky dítky v náruč vzala,

řkouc: „U smrtelného lože

aspoň jedno nech mi, Bože!“