KVÍTEK.

Bylo krásné jitro jarní, růžotvárné zoře hled

V zlatém jezeru potápěl vzdálný, objasněný svět,

A co stříbropěnné vlnky kvítky se pohýbaly,

Kudy vlažné větrů vzdechy krajinou zavívaly.

Bylo jasno i v mém srdci, temný mne opustil sen,

Divoké přeludy zašly, radostně jsem vítal den,

Doufaje, že v bludném zdání jen co vidinu jsem zhlíd,

Kvítek nevýslovné krásy, vpravdě se mi bude skvít.

Zašlo jaro, zašlo leto, jeseň má již přichází,

Oko moje vůkol zírá, kvítek však nenachází;

A ve vlasti když ho není, dál se pouštím v cizinu,

Zda v jiném ho kraji najdu, k srdci svému přivinu.

Zřel jsem hory sněhobílé, v chladnou půlnoc jsem se dral,

Kde severní hvězda svítí, hlučně chvěje mořský val,

Když na skále se odráží; tam, kde chmurnou pustinou

Vicher divoce burácí – touhu jsem zanášel svou.

Ale darmo mé hledání, ne v severu žije květ;

Protož v ony jižné kraje toužení mne táhne zpět,

Tam, kde v stínu Libanonu věčné jaro zasvítá,

Tam i můj snad drahý kvítek v celé kráse vykvítá.

Octnul jsem se v jižné zemi; oko vidinu stíhá,

Kde po moři gondolérů zvučný hlas se rozlíhá;

Kde se oudolí ve jaru věčném čerstvě zelená,

V blahé vlasti libých zpěvů snad se ztíší touha má! –

Smutně však v kraji planoucím, na tichém břehu sedám,

Po čem srdce touží, darmo v kroužných vlninách hledám;

V nich se slunce skrylo, hvězdy třpytějí se hladinou,

Ale kvítek můj nepatřím; žel se vznáší krajinou!

„Rcete, vlnky, pěnné vlnky, kde můj kvítek přebývá?“

„Za vodami, v blahé dálce!“ šumný hlas se ozývá.

Tam má vidina že žije? Mužně tedy stoupím v loď,

S Bohem země, vlasti milá, obraz tvůj mne doprovoď!

A ty větry, bujné větry, kam mne asi zaženou?

A ty vlny, zda mne nesou ve vlast její blaženou?

Hle, zas nová noc nastává, – vzteklé moře se pění,

Žeňte, divé vlny, žeňte plavce toužebného k ní!